1620 - Cesta k porážce

Jedním z zásadních pramenů jsou dopisy Fridricha Falckého manželce do Prahy, který se na situaci u Rakovníka přijel osobně podívat. Detaily o jeho pobytu v Rakovníku ale jinak zůstaly nezmapovány, což vypovídá o snaze města se ke své loajalitě ke stavovskému povstání po vítězství Habsburků raději nehlásit.

Dobový portrét Fridricha Falckého. O pobytu zimního krále v Rakovníku v průběhu bojů víme především z 5 jeho zachovaných dopisů manželce Alžbětě do Prahy, které jí odtud během těch 10 dní odeslal. Jsou plné obav o těhotnou manželku, o samotných vojenských střetech se zmiňuje jen zřídka a o tom, zda byl ubytovaný ve městě nebo přímo ve vojenském ležení, nám bohužel nezanechal žádnou zprávu. Rakovník opustil spolu s vojsky dne 6. listopadu 1620 (nizozemský malíř Gerrit van Honthorst).

Citace jednoho z pěti dopisů Fridricha Falckého:

“Paní, obdržel jsem dnes večer Váš drahý list od hraběte Thurna. Divím se, že jste nedostala mých dopisů, neboť Vám píši denně. Věřte, že nijak bych nežádal, abyste opustila Prahu, bez nutnosti, ale nemůže býti na škodu připraviti se. Věřte, že Vás tak miluji, že ničím bych nebyl tak sklíčen, jako kdyby se Vám přihodilo nejmenší neštěstí.

Jsme stále zcela blízko nepřítele, doufám, že Bůh nás neopustí. Vilarnon Vám poví podrobnosti. Zcela blízko hraběte z Holachu ztratil dnes jeho hofmistr ranou z děla nohu, za krátko zemřel. Viděl jsem ho čtvrt hodiny před smrtí, obdivoval jsem se jeho trpělivosti. Poznal mne ještě zcela dobře. Mezi zachycenými dopisy byl také list služebníka vévody bavorského, sděluje, že je velmi rád u svého pána, protože je málokdy vpředu, nýbrž drží se vždy vzadu v bezpečí.

Ostatek svěřuji doručiteli tohoto dopisu a prosím Vás, abyste se nermoutila a tím dokázala svou odvahu a přátelství, jež chováte ke mně, který budu vždy, v životě i ve smrti, paní, Váš nejvěrnější a nejoddanější sluha Fridrich”

(Ze zimního království. Dopisy Fridricha Falckého královně Alžbětě z let 1619-1620. Ed. Bedřich Mendl - Eleonora Mendlová-Mráčková. Praha 1919.)

Rakovnické historii za třicetileté války bylo v minulosti věnováno nemálo pozornosti (F. Levý, Z. Winter, J. Renner). Tyto starší studie se soustředily především na faktografickou stránku vojenských událostí. Moderní výzkum pramenů však dlouho proveden nebyl, a to přesto, že rok 1620 je pro českou zemi, a tudíž i pro náš region jedním z klíčových mezníků dějin. Musíme si proto kromě dosud nejvíce citovaného pramene soudobého úředníka královské kanceláře Pavla Skály ze Zhoře Historie česká vystačit s pracemi regionálních badatelů F. Levého, V. Kočky a zejména J. Rennera, kteří nejčastěji čerpají právě z jeho Historie české. Přední český historik 20. století Zdeněk Kalista díky studiu deníků velitele císařského vojska Buquoye a ligistického generála Tillyho ve 30. letech 20. století významně napomohl ke kritickému zhodnocení historických souvislostí. O tom, že byly a jsou boje u Rakovníka historikům známé, svědčí i řada zmínek u dalších autorů, jako je např. A. Gindely, F. Beckovský, Z. Winter, nejnověji J. Čechura a další.

V archivním fondu města Rakovníka je dění v Rakovníku na podzim 1620 zastoupeno velmi zřídka, k samotné bitvě na přelomu října a listopadu se toho dozvíme velmi málo. Nejvýznamnější je zmínka ve stížnosti měšťana Pavla Nejedlého, který jel se svým vozem ze Slaného do Rakovníka právě v době, kdy se katolická vojska přesouvala z Nového Strašecí k Unhošti a Praze, tedy 6. či 7. listopadu. O rakovnických událostech se tu toho příliš nedozvíme. Nejedlý se bohužel ani nezmiňuje o tom, jestli se mu poté, co jej zajali císařští rejtaři a přinutili táhnout s nimi, podařilo utéci ještě před Bílou horou, nebo zda se nejslavnější české porážky účastnil. Pouhé drobnosti přináší také radní protokol z let 1620–1627. Z 22. října 1620 se tu objevuje zpráva, že konšelé nemohou „pro nebezpečné časy na toto Království české se valící“ normálně úřadovat, a je tu zmínka o ležení českého stavovského vojska v Rokycanech. Zápisy končí 26. října a rozbíhají se opět až 23. listopadu. Kancelář mezitím úřadovala velmi omezeně. Nahlédnout do všedního dění ve městě na přelomu října a listopadu 1620 aspoň umožňují tak zvané purkmistrovské rejstříky, kde jsou zapsány příjmy a vydání purkmistrů během jejich čtyřnedělních funkčních obdobích. Rakovnický městský fond obsahuje velké množství tak zvaných register odeslané pošty, zachovaných především pro 16. a 17. století, kde jsou koncepty běžné korespondence odeslané z městské kanceláře. Je z nich patrné, že město zvýšilo komunikaci s ostatními městy o pohybech vojenských jednotek.

Součástí tzv. Troilova sborníku letáků z třicetileté války je také soudobá anonymní rytina postavení vojsk u Rakovníka 1620. Mědiryt je významným a především jediným obrazovým pramenem k události. Jde sice o stylizované pojetí bitvy, kterou neznámý autor zřejmě osobně vůbec neviděl, ale je z ní patrný způsob boje, postavení a pohyb vojsk před městem. Při výtvarném zpracování rakovnické bitvy nešlo o autentičnost, nýbrž o vyvolání silného dojmu z porážky rebelů. Město Rakovník i kostelík sv. Jiljí jsou zobrazeny schematicky, postavení vojsk může zhruba odpovídat realitě. Pravidelné sešikování jednotek a přehlednost bojiště souvisí spíše s dobovými představami o vedení války, nekorespondují s realitou zmatečných a nepřehledných manévrů v okolí města.

Všechny výše zmíněné prameny završily archeologické průzkumy bojiště započaté rakovnickým muzeem v roce 2010, které přinesly zatím velmi zajímavá zjištění o podobě zachovaných polních opevněních a cenné nálezy z jejich okolí. Prozatím bylo vizuálním povrchovým a leteckým průzkumem identifikováno 7 objektů v Olešenských lesích: 5 šipkovitě zalomených valů (tzv. redanů), jeden čtvercový opevněný areál Na Kokrdech (tzv. reduta) a jeden mohutný obloukovitý val s kolmo přiléhajícím příkopem. Mimo Olešenské lesy evidujeme jeden téměř obdélný příkop na Šibeničním vrchu u Senomat (dělostřelecké palební postavení) a dlouhý val za kostelem sv. Jiljí na západním konci města táhnoucí se severním směrem až k návrší Bendovky. Nadzemní relikty některých objektů dosahují místy výšky až 1,5m, příkopy jsou čitelné už méně. Průzkumy se soustředí na poznání funkce a účelu objektů a prokázání jejich datace, včetně zjištění, které straně konfliktu sloužily.

Celkový pohled na plochu se zachovanými pozůstatky polních opevnění v Olešenském lese na lidarovém snímku (podle J. Čibery).

Souvislost čtvercové reduty v poloze Na Kordech s válečnými událostmi roku 1620 už zkoumal J. Renner na počátku 20. století, v 70. letech 20. století zde prováděl zaměření T. Durdík a sondáže J. Waldhauser a v roce 2009 jí potvrdil metodický detektorový průzkum studentů KAR ZČÚ nálezy olověných projektilů do mušket a dvěma stříbrnými mincemi.

Snímek reduty Na Kokrdech vyvolaný ze skleněné fotografické desky tehdejšího správce rakovnického muzea J. Rennera z počátku 20. století

(archiv Muzea T. G. M. Rakovník)

V roce 1974 bylo při zřejmě prvním odborném průzkumu lokality pracovníky Archeologického ústavu v Praze provedeno zaměření půdorysu čytřúhelníkového objektu u Kokrdovské hájovny, na jehož základě byl zapsán do státního seznamu kulturních památek. Do té doby byl podle starší regionální liteatury ohrazený čtvrerec považován za pozůstatek středověkého dvorce Kokrdov, jehož zničení je prameny uváděno právě v souvislosti s bitvou na podzim roku 1620. Pravděpodobné místo tohoto dvorce se však nacházelo zřejmě nedaleko odtud směrem na východ někde podél bezejmenného potůčku, při jehož melioraci v letech 1971 – 1972 bylo získáno množství středověkých střepů datovatelných do 15. století

(Durdík 1976).

V roce 1977 proběhl na základě rozsáhlých anonymních výkopů na redutě Na Kokrdech několikadenní záchranný archeologický výzkum teplického muzea. Výzkum kokrdovského čtverce několika malými sondami a dvěma řezy valem a příkopem přinesl informace o využití ohrazené plochy už v období mladšího a pozdního laténského období ve 3. - 1. století př. Kr. Kromě dokladů o minimálně dvou stavebních fázích ohrazení s dřevěnou palisádou a zašpičatělým příkopem byly také odhaleny stopy nadzemní kůlové stavby v JV nároží areálu a několik dalších menších blíže neurčených objektů s nevelkým množstvím keramických zlomků. Získané poznatky vedly autory výzkumu k označení areálu za keltskou lokalitu typu tzv. Viereckschanzen, jehož typickým a nepoměrně větším představitelem na Rakovnicku a ve středních Čechách vůbec je ohrazený valový areál u Mšeckých Žehrovic. Protože však byl Na Kokrdech získán také dobře datovatelný soubor keramických zlomků a železných předmětů středověkého stáří, vyslovili autoři výzkumu hypotézu o druhotném využití valů v pozdním středověku pro účely vojenského tábora

(Waldahauser 1997).

Zaměření polohy nálezů mušketových kulí a stříbrných mincí studenty Katedry archeologie ZČU v Plzni v roce 2009.

(podle J. Johna)

Novodobý detektorový průzkum rakovnického muzea na redutě přinesl několik dalších olověných projektilů do mušket a mnoho dalších nálezů z prostoru celých Olešenských lesů, kde lze předpokládat umístění vojenského tábora císařských.

Nejčastějším nálezem z archeologických průzkumů rakovnického bojiště jsou olověné kule. Lze na nich vysledovat, které byly vystřeleny a zdeformovány nárazem, jiné zas nesou technologické stopy po odlévání v kleštích. Podle rozměrů a váhy lze také určit, které pochází z mušket a které z pistole.

(foto M. Pokorný)