Den po dni vojenského střetu u Rakovníka

První den vojenských střetů u Rakovníka

Úterý 27. října – boj o Šibeniční vrch u Senomat

České královské vojsko v čele s Kristiánem I. Anhaltem se k Rakovníku s velkým spěchem dostalo od Berounky oklikou přes Nové Strašecí 27. října ráno. Rakovník měl v tu dobu z větší části dokončené kamenné městské opevnění se čtyřmi branami a příkopem před hradbami, takže je možné, že si ho zvolil jako vhodné opevněné místo, odkud by se mohl pokusit o svedení finální bitvy s nepřítelem. Na jihu bylo město chráněno bažinatým terénem s Rakovnickým potokem, který propojoval hned několik rybníků před hradbami. Na severu vystupuje táhlý hřeben Bendovky, obloukovitě postupující od východu k západu. Na západě byl konec Bendovky už tehdy porostlý lesem, takže temeno hřbetu poskytlo možnost umístit zde jednotlivé vojenské sbory, jimž byl opevněný Rakovník opěrným bodem.

Anhalt dal v rámci příprav na boje na různých místech vykopat zákopy a na Šibeniční vrch západně od města vyslal předsunutý oddíl jízdy. Toho dne také do města dorazil zimní král Fridrich Falcký, který odsud v následujících dnech odeslal 5 dopisů manželce do Prahy.

Zatímco se v Rakovníku a okolí chvatně připravovali na boj, spojené armády v čele s ligistickým vojskem se bez překážek blížily od Kralovic přes Všesulov a Příčinu (všechny vesnice, jimiž prošly, se neubránily jejich rabování, včetně hradu Krakovce, který byl v rukou odbojného Jiřího ze Vchynic). Když z výšin u Příčiny Maxmilián I. Bavorský zpozoroval českou jízdu směřující na Šibeniční vrch a zvědové potvrdili, že jde o předvoj královského vojska, zastavila vojska svůj pochod. Část předvoje ligistického vojska zaútočila na královskou jízdu u Šibeničního vrchu, kterou se nakonec podařilo pozdě odpoledne zahnat k městu a pozice na vrcholu byla obsazena bavorskou pěchotou s dvěma děly. Maxmiliánovo vojsko pak v klidu postoupilo z Příčské hory do Hostokryj a do Senomat. Takto rozložená vojska přenocovala do dalšího dne.

Druhý a třetí den vojenských střetů u Rakovníka

Středa 28. října – upevňování pozic kolem města, čtvrtek 29. října – klid zbraní

Středa 28. října byla vyplněna spíše malými šarvátkami mezi královskou jízdou posílenou Uhry a ligistickou jízdou spolu s polskými kozáky v prostoru mezi Šibeničním vrchem a městem podél Zmolinského potoka, ligisté i královští zde přitom utrpěli i ztráty na životech. Útočné snahy ligistů svědčily o Maxmiliánově mylné domněnce, že zaútočit na pozice královských bude snadné, když ani nepočkal, až k němu přirazí alespoň část císařského vojska, které se pomalu blížilo k ligistům.

Ligistický generál Tilly neopomněl obvinit Buquoye z liknavosti a neschopnosti dorazit na bojiště včas, čímž opakovaně naznačil, že se vojevůdce císařských vojenského střetu obává. Napětí mezi nimi opět vzrostlo. Během dne přišlo Maxmiliánovi na pomoc neapolské tercio Carla Spinelliho, zapůjčené ligistům z Buquoyova vojska, které konečně dorazilo do blízkosti ligistů. Netrpělivý Maxmilián chtěl na královské pozice od západu zaútočit hned další den znovu, ale kvůli husté mlze to musel odložit. Tilly se proto důkladně připravoval na další den, kdy mělo dojít k rozhodující bitvě, protože losem bylo určeno, že ligisté zaútočí první. The fourth day of military conflict at Rakovník:

Čtvrtý den vojenských střetů u Rakovníka

Pátek 30. října – pokus o rozhodující bitvu

30. října jako první udeřila na 500 královských mušketýrů v Rakovnickém lese podporovaných několika jízdními oddíly armáda ligistická, která se od Senomat přesunula do polí jihozápadně od Olešné. Útok vedlo od Buquoye zapůjčené neapolské tercio, podporované ligistickou jízdou plukovníka Kratze ze Scharfensteinu. Maxmiliánovi se podařilo přes značný odpor i ztráty na životech královské nakonec vypudit z Rakovnického a západní části Olešenských lesů, a posunout tak své pozice o kus blíž k západnímu okraji Rakovníka. Ligistickému plukovníkovi Kratzovi se dokonce podařilo ukořistit osobně prapor velitele české armády Kristiána I. z Anhaltu a při této šarvátce byl také smrtelně zraněn střelou do krku Theodor z Donína, podplukovník v jízdním pluku hraběte z Hohenlohe, zvaného také Hollach (o jeho smrti následující den 31. října se zmiňuje Fridrich Falcký ve svém druhém rakovnickém dopise manželce).

Buquoyovi císařští nakonec s malým zpožděním dorazili také na bojiště, aby vyhnali předvoj královského vojska ze severního konce Olešenských lesů na jeho jihovýchodní okraj. Následně se snažili vytlačit královské zcela z Olešenských lesů, což se jim nakonec podařilo. Byl přitom zničen středověký dvůr Kokrdov při úpatí Bendovky, ale obsadit její severní úbočí nedokázali. Tábory Maxmiliánova i císařského vojska se rozložily v prostoru Olešné, Rakovnického a Olešenských lesů, obě katolická vojska také začala s budováním polních opevnění na ochranu svých dobytých pozic v předpolí lesa. Situace císařsko-ligistické armády se stále více komplikovala blížící se zimou, narůstajícím hladem a vznikající vzpourou sedláků v týlu.

31. října bylo císařským a ligistům zřejmé, že královské vojsko se z dobře opevněných pozic kolem města vylákat nenechá a k regulérní bitvě, kde by se projevila početní převaha císařských a ligistů, tak nedojde. Válečná rada proto rozhodla už téhož dne poslat „bagáže“ pryč s úmyslem hnout se co nejdříve od Rakovníka. Maxmilián se s Buquoyem dohodl, že už nebudou podnikat větší útoky, ale budou nepřítele zaměstnávat jen nepatrnými potyčkami bez ztrát na mužstvu, dokud nedorazí toužebně očekávaný bavorský spížovní konvoj s proviantem, který se však dost opozdil kvůli nejistotě o pohybu nepřítele. V těchto dnech stále panovala hustá mlha.

Situace 31. října

Pátý den vojenských střetů u Rakovníka

Sobota 31. října – další postup císařských k městu

Aby císařští zmátli nepřítele, pokračovali v průběhu tohoto dne v útocích na české pozice, a to především střelbou z děl. Protože Anhaltův opevněný tábor se nacházel na hřbetu Bendovky, měli královští vojáci poměrně dobrý rozhled po značné části císařského tábora. Vojáci obou táborů mohli být místy na dostřel ručnice. V díle Antonína Gindely se lze dokonce dočíst, že na sebe vojáci pokřikovali hanlivé nadávky a posměchem na adresu nepřítele na obou stranách se navzájem provokovali, což byla obvyklá psychologická taktika znepřátelených vojsk.

Ostrost kanonády dokazuje i fakt, že v bezprostředním okolí Maxmiliána Bavorského byl dělovou ranou těžce raněn člen významné německé rodiny Fuggerů Marek Filip Fugger, který den nato svým zraněním podlehl. Vše dokresluje historka Pavla Skály ze Zhoře o tom, že Maxmilián se při další obchůzce po opevněních dostal sám do nebezpečí, když narazil na vojáka podtínajícího strom. Jemu se podařilo uhnout, ale padající strom zabil jednoho jezdce z knížecího doprovodu a ženu nesoucí jídlo svému muži do opevnění. To mimochodem doplňuje představu poměrně početného doprovodu v táborech obou vojsk, v nichž lze kromě řemeslníků, kuchařů či úředníků očekávat i rodiny vojáků.

Šestý den vojenských střetů u Rakovníka

Neděle 1. listopadu - dobytí kostela sv. Jiljí

V neděli 1. listopadu se pěchoty císařského a ligistického vojska společně sešikovaly na západě města, aby podnikly nečekaný útok. Část Spinelliho neapolského tercia, podporovaná ligistickými Němci a lotrinskými vojáky, zahájila útok na kostel sv. Jiljí obsazený královskými vojáky. Bránilo jej několik stovek mušketýrů, nacházejících se v areálu kostela i na přilehlém hřbitově na jižním svahu Bendovky, odkud komplikovali ligistům napájení koní a zásobování vodou. Obránci byli po tuhém boji zčásti pobiti či zajati, jejich zbytek nakonec ustoupil k městu, aniž by jim někdo z vlastního vojska pomohl. Poměrně početná královská jízda a pěchota usazená mezi kostelem a městem se zřejmě obávala vyjít z tábora obráncům kostela na pomoc z obavy, že by musela opustit své relativně bezpečné pozice. Koneckonců tuto zvláštní taktiku nenechat se vyprovokovat ze svých dobře opevněných pozic předváděli královští po celou dobu rakovnických bojů, takže k žádné otevřené bitvě u Rakovníka díky tomu nedošlo a dějiny si počkaly až na „Bílou horu“.

Královští sice během dalších dní několikrát naznačili pokus o dobytí pozic u kostela zpět, ale k ničemu nakonec nedošlo. Kostel byl ligisty vyrabován, jeden zvon vojáci rozrazili a druhý odnesli, z budovy byla snesena střecha a zasypali ji zeminou. Po zbytek dní se takto „upravený“ kostel stal nepřátelskou dělostřeleckou baterií, ze které bylo přes pozice královského vojska ostřelováno město. Na několika místech díky tomu začalo hořet, ale oheň se podařilo vždy uhasit.

Sedmý a osmý den vojenských střetů u Rakovníka

Pondělí 2. listopadu – boj o proviant, úterý 3. listopadu – klid zbraní

V pondělí 2. listopadu se kvůli husté mlze nic zásadního nestalo. Císařští ani ligisté nezůstávali samozřejmě nečinní, Maxmiliánův generál Tilly stavěl a zvyšoval další polní opevnění, aby částečně snížil výškový rozdíl mezi českými postaveními na vrchu Bendovky a vlastními v níže položených Olešenských lesů, který mu bránil v účinném ostřelování. Nejenže to bylo do kopce, ale také dost daleko na dostřel (s podobnou situací se potýkali i za pár dní u Bílé hory). Buquoy chystal na tento den útok na nepokojné Uhry na úpatí Bendovky, ale kvůli mlze jej odložil. Všechny tyto akce byly spíš vyplněním času do doby, než dorazí očekávaný konvoj s potravinami a posila v podobě dobře vybavených sborů würzburského a bamberského biskupa Jana Gottfrieda z Aschhausenu.

Královští dobře věděli, jakou nouzi o proviant nepřátelé mají a jak toužebně očekávají konvoj, jemuž vyslali naproti 500 mušketýrů a 43 jízdních setnin. Pokus připravit o něj nepřítele byl svěřen jednotce čítající 4000 Uhrů, kteří byli na podporu stavovského povstání vysláni sedmihradským knížetem Gáborem Bethlenem. Strhla se dokonce bitka v lese u Křivoklátu, kam byli Uhři nasměrováni rakovnickým poslem, ale proviant byl nakonec přes ztráty na obou stranách ubráněn a nedotčený byl 3. listopadu večer dopraven císařským. Téměř současně dorazily i biskupovy sbory.

Devátý den vojenských střetů u Rakovníka

Středa 4. listopadu – poslední pokus o rozhodující bitvu a Buquoyovo zranění

V poledne 4. listopadu se začalo s nenápadným vyklízením císařsko-ligistických pozic, přesto byl ještě podniknut poslední útok na královské. Toho dne za úsvitu vyslal Buquoy přepadový oddíl 1500 mušketýrů a pikenýrů proti Uhrům na severním úpatí Bendovky naproti císařským pozicím. Oddíl se ale nakonec musel vrátit zpět s nepořízenou, protože mu královští zatopili přístupovou cestu. Není však zcela jasné, který z rakovnických rybníků byl vojáky využit „tou způsobou, jako užívali Nizozemští svého moře za zbraň“, jak poeticky píše Zikmund Winter. Podle pramenů mělo jít o rybník na západě města nedaleko Zábranského mlýna, podle místa útoku ale vše spíše nasvědčuje tomu, že v tomto případě šlo o rybníky u boji zničeného dvorce Kokrdova na severu.

Náhoda tomu chtěla, že právě v tento poslední den bojů byl z přílišné opatrnosti obviňovaný Buquoy dost nepříjemně zraněn. Při jedné z obchůzek polních ležení během potyčky mezi Poláky a Uhry, „objížděje soldaty své, dostal rány nebezpečné z mušketu skrze stehno oboje, až mu kulka o žalud oudu přirozeného zavadila“ (Skála ze Zhoře, str. 354). Buquoy pod tíhou vážného zranění spadl sice z koně, ale se slovy „člověk nejčastěji tím bývá raněn, čím hřeší,“ nadále velel vojsku z kočáru. Vzhledem ke zranění mu s velením císařské armády v poli pomáhali jeho zástupci Maximilián z Lichtenštejna a Rudolf z Tiefenbachu. Jednomu z poslů Mansfeldovy plzeňské posádky, s nimiž v tyto dny vyjednával o další možnosti vydání Plzně Mansfeldem, s nadhledem řekl: „..., Vyřiď pánu svému, že on spíše by zasluhoval ránu na takovém místě“ (Teige- Kuffner - Hain, st. 37). Historikové, kteří se tak často v popisu rakovnické bitvy rozcházejí, se nakonec vždy shodnou právě na této úsměvné různě vyšperkované historce.

Konec vojenských střetů u Rakovníka

Čtvrtek 5. listopadu až sobota 7. listopadu – odchod vojsk na Bílou horu

Možná, že Buquoyovo zranění byla ona poslední kapka, ale každopádně 5. listopadu se spojené císařsko- ligistické vojsko kolem oběda hnulo od Rakovníka přes Olešnou a Lišany k Novému Strašecí, aby nejkratší cestou dorazilo do Prahy a předešlo královské. Jen menší samostatný sbor pod velením Albrechta z Valdštejna zamířil na sever k Lounům, čímž zmátl nepřítele falešným manévrem s úmyslem utábořit se na zimu. V předních pozicích zbylo asi jen 200 mušketýrů, aby malými šarvátkami stále zaměstnávali královské, a tím odvrátili pozornost od útěku vojsk a získali čas k náskoku.

Anhaltovi zvědové ale spěšný odchod nepřátel zaznamenali už po obědě. Za nepřítelem byli vysláni Uhři, kteří k večeru přinesli zprávu, že císařští, pochodující napravo a ligisté od nich nalevo, postupují po vedlejších cestách severovýchodně od Lišan směrem na Prahu. Thurn se svým pěším plukem se hned ten večer vydal přes Lány bez odpočinku a stravy ku Praze, aby se nepřítele pokusil předejít. 6. listopadu ráno vytrhl sám Kristián I. Anhalt s veškerým královským vojskem křivoklátskými lesy směrem na Zbečno a Unhošť, aby za každou cenu předehnal již pochodujícího nepřítele. Přestože spojené císařsko-ligistické vojsko, tábořící v noci ze 6. na 7. listopadu v Novém Strašecí, vyslalo své zvědy po okolí, královské vojsko nezpozorováno předhonilo křivoklátskými lesy nepřítele a vynořilo se u Unhoště. Když 7. listopadu večer zapálili královští u Unhoště ohně, nechystali se k večeři, jak se nepřítel mylně domníval, ale spěchali na Bílou horu. Takto do Prahy naprosto vyčerpáni dorazili první, aby se ještě téhož večera začali zakopávat na Bílé hoře. Celou tu dobu s nimi zřejmě cestoval král Fridrich Falcký, který se u Unhoště odpojil a s menším oddílem spěchal do Prahy, kam mezitím dorazili angličtí vyslanci.

Opevnění u Rakovníka zůstala, až na několik stovek padlých, prázdná...

Dohra na Bílé hoře

Po zdlouhavém manévrování, taktizování a menších potyčkách se blížil okamžik konečné srážky obou armád. Poslední dva dny se pochodovalo velmi rázně. Od sobotního večera 7. listopadu 1620 se vyčerpané a nemotivované české královské vojsko formovalo, zakopávalo a opevňovalo na Bílé hoře. Po poledni v neděli 8. listopadu 1620 stála proti sobě na bělohorské pláni a pod ní obě vojska, teoreticky až 20 000 vojáků královského vojska (z toho ale ca. 4 000 v bitvě omezeně použitelných uherských lehkých jezdců) proti až 28 000 vojáků císařsko-ligistické armády, ve skutečnosti ale byly počty na obou stranách patrně nižší vlivem dezerce a nemocí.

Královské vojsko bylo rozloženo od obory Hvězda přes Bílou horu směrem ke Zličínu, mezi Motolem a Řepy. Pravé křídlo armády se dotýkalo obory. Oborní zeď byla prý na několika místech dokonce stržena. Některé oddíly byly přímo umístěny při jejím okraji, část přímo v oboře. Král Fridrich Falcký tou dobou obědval s dlouho očekávanými anglickými vyslanci na Pražském hradě.

Kristián I. Anhalt se začal bránit kanonádou, která ale nepřátelský postup nezastavila. Hlavní útok císařských směřoval proti levému křídlu české armády, kde se po krátkém odporu dala většina pěchoty na chvatný ústup, následována jízdou. Nepřítel se současně zmocnil i několika děl v nedokončených polních opevněních. Nepřátelský útok se nakrátko podařilo zastavit jízdě Anhalta mladšího, do boje se s vyhlídkou na možnou kořist začali chystat i dosud vlažní uherští jezdci. Císařští však hned poslali další jízdu a pěchotu z druhého sledu na pomoc těm, kteří utíkali před Anhaltem mladším, současně se do protiútoku zapojili i ligisté pod Tillym, načež byl touto přesilou Anhaltův průnik definitivně zastaven a sám Anhalt mladší zraněn a zajat.

Poté, co se do protiútoku zapojili i polští kozáci s další jízdou, se dosud váhající Uhři dali na zběsilý útěk Motolským údolím až k Vltavě u Smíchova, kde jich mnoho naskákalo do vody a utonulo. Většina ostatních se dala na útěk směrem do Prahy ke Strahovské bráně, mezi nimi i Kristián I. Anhalt. U Strahovské brány se potkal s divým útěkem svého vojska zimní král Fridrich Falcký, který se vydal na bojiště až po slavnostní hostině s anglickými vyslanci.

U zdi obory se ještě statečně bil pluk naverbovaný moravskými stavy pod velením Jindřicha Šlika. Obstoupeni ze všech stran se nakonec po tuhém boji s velkými ztrátami na obou stranách vzdali vítězným císařským. Celé bělohorské bojiště bylo podle dobových pramenů pokryto více než 1 600 zabitými, celkový počet obětí bitvy včetně těžce raněných je odhadován na 3 až 4 000.

V bitvě, která na rozdíl od té několikadenní rakovnické trvala pouhou hodinu a půl, naplno vyzněly složité vyhrocující se problémy nejen českého královského vojska, ale celého povstání. Vojensky průměrná bitva, kde i přes porážku nemuselo být nic ztraceno, přerostla do nedozírných následků a z nevelké šarvátky se „Bílá hora“ stala tragickým symbolem a těžkým traumatem českých dějin. Vlády se opět ujal Ferdinand II. Habsburský. Fridrich Falcký bez jakékoli snahy hájit Prahu utekl z Českého království do slezské Vratislavi a později, když se dozvěděl, že se chce Thurn vzdát císaři, opustil v prosinci 1620 země Koruny české nadobro. Thurn nakonec od svého úmyslu upustil poté, co zjistil, že Ferdinand II. není nakloněn míru. Definitivní konec stavovského povstání znamenala poprava 27 českých pánů na Staroměstském náměstí 21. června 1621 a mnoho lidí, hlásících se k jinému než katolickému vyznání, muselo odejít do zahraničního exilu, ostatní se poddali rekatolizaci.