Okolnosti bitvy
„Štvanice děs nahání, teď liškám českým. Skryty v norách peleší, jak jezevci norují. Brániti se chtěli, u Rakovníka silni sic, zakrátko však v Hvězdě je přešel všechen smích.“
(dobové verše, Hubková J. 2010: Fridrich Falcký v zrcadle letákové publicistiky)
Město Rakovník a jeho blízké okolí se ve dnech 27. října až 6. listopadu roku 1620 stalo svědkem a přímým účastníkem opakovaných vojenských střetů znepřátelených císařsko-ligistických a stavovských vojsk.
Veduta města Rakovníka z doby po roce 1600, tedy těsně před dramatickými událostmi roku 1620.
Právě odtud se po nerozhodném výsledku vydaly obě armády na vyčerpávající cestu ku Praze, připomínající nesmyslnou honičku, během níž se dokonce stavovské vojsko císařským na jeden den zcela ztratilo v křivoklátských lesích, aby je pak o den předběhlo a do Prahy dorazilo už 7. listopadu 1620 večer. Na Bílé hoře během několika málo odpoledních hodin v neděli 8. listopadu 1620 nejspíš právě kvůli absolutnímu vyčerpání a demotivaci stavovských vojáků bylo rozhodnuto o konci českého stavovského povstání a začátku dlouhotrvajícího celoevropského válečného konfliktu – třicetileté války.
Dobovou rytinu bitvy u Rakovníka 1620 najdeme na tištěném letáku z konce roku 1620, který zobrazuje vítězné tažení katolických vojsk proti české stavovské rebelii. (Knihovna Národního muzea)
V průběhu 10ti denních bojů u Rakovníka se ani jedna strana nenechala vyprovokovat k otevřené bitvě, a tak došlo spíše ke zdržení, vyčerpání a prodloužení nervozity vojsk z blížící se zimy a kvůli sporům o žold či neshodám mezi veliteli.
Vizualizace bitvy založená na počítačovém 3D modelu bojiště. Při rekonstrukci původní podoby polního opevnění stavovského vojska v prostoru Bendovky byla situace výrazně ztížena tím, že z této části opevnění se nedochovaly žádné relikty, a tak bylo nutné vycházet pouze z nepříliš konkrétních písemných pramenů a dobové rytiny bitvy s přihlédnutím k lokálnímu profilu terénu. Na rozdíl od císařsko-ligistického opevnění v předpolí Rakovnického a Olešenského lesa, které bylo z větší části souvisle vybudováno během 31. října, vznikalo české opevnění v prostoru Bendovky zřejmě postupně již od samého příchodu vojska 27. října. Vzhledem k těmto skutečnostem bylo předpokládáno, že obdobně jako na Bílé Hoře české vojsko nejprve vybudovalo řadu redut (čtvercové uzavřené opevnění), kterou později zesílilo liniovým valem, chránícím české pozice od severozápadu, t.j. proti směru postupu nepřítele od Olešné (autor P. Hrnčiřík).
Padlé můžeme zřejmě počítat jen na desítky, maximálně stovky, mezi raněnými byl však i velitel císařského vojska hrabě Buquoy.
Dobový jezdecký portrét hraběte Buquoye, velitele císařského vojska, pochází z rukou holandského mistra Petera Snayerse, jenž se ve svém díle zaměřoval na vyobrazení hrůz třicetileté války. V pozadí je vyobrazena bitva na Bílé hoře. Hrabě Buquoy však ve skutečnosti v průběhu bitvy na koni neseděl, protože v předcházející bitvě u Rakovníka utrpěl velmi nepříjemné zranění na přirození střelou z muškety, které hodně krvácelo, takže od Rakovníka na Bílou horu musel jet v kočáře (nizozemský malíř Peter Snayers).